Knížky a filmy našeho dětství. Určitě jsme každý měli svá vlastní „nej“, ta moje jsou samozřejmě už trochu staršího data, ale… Poštovní krabice Tak úplně nejdřív začnu s krabicí od doutníků. Žádný strach, netrpěla jsem v dětství závislostí na nikotinu o nic víc, než jí trpím dnes. Jde ovšem o krabici, která se posílala mezi okny dvou domů a která v sobě skrývala tajné vzkazy. No jistě, jde o slavné Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové, jejíž jméno v dětství většina z nás komolila a říkala jí Lingerová. O té krabici na provázku jsme s kamarádkou moc a moc snily… Nakonec jsme se musely spokojit s jinou formou tajné korespondence,…

Moji milí, zlatí. Ať vás toto přání zastihne v jakékoli náladě, chvíli a rozpoložení, toto přání bude jiné. Moc ráda bych vám všem popřála tak jako jindy: bohatou nadílku, veselé Vánoce, šťastný nový rok… Dnes vám ale přeji klid, mír, respekt a toleranci. Tragédie, která se odehrála v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nemá a nesmí mít obdoby. Ten smutek nelze odmyslet, odzpívat koledami ani zajíst cukrovím. Věčná památka všem nevinným obětem. Držme při sobě. Přeji vám klidný a bezpečný rok 2024. 💔

Upřímnou soustrast všem, kdo museli tři dny před Štědrým dnem místo příprav na Vánoce se svými blízkými zažít tolik nepředstavitelné bolesti. Univerzita, místo, kam se mladí lidé chodí vzdělávat, pokojná, krásná historická budova kousek od Vltavy… Možná se odborníci teď předhánějí v tom, jak se na takovou věc připravit. Já ale lidsky na něco takového nebudu připravena nikdy. Odmítám být, protože něco takového sem nepatří. Pohled na studenty, kteří běží s rukama nad hlavou z budovy fakulty, nemůže nechat nikoho chladným. Neexistuje dostatek slov, kterými by bylo možno vyjádřit soucit se všemi, kdo si něčím takovým museli projít.

Rok se chýlí ke konci a já rekapituluji. Někdy zjara mi vyšla poslední dokončená kniha, která je pro dospělé čtenářstvo a je jiná než Čarodějky, jiná než Síť. A neobsahuje scény 18+, opravdu ne. A je to o lidech. Na stránkách eshopů ji můžete najít pod štítkem „společenský román“ a přímo na stránkách vydavatelství, kde vyšla, ji můžete najít také pod štítkem „gay romance“… Tak. A toto je bod, ve kterém se mnoho lidí zastaví, ale ke všemu se dostaneme. Vezměme to hezky popořádku. Mimochodem, ty stránky nakladatele jsou zde, i s odkazem na Ocelová křídla motýla https://www.conqueer.cz/ocelova-kridla-motyla/. Tenhle odkaz se vám otevře v novém okně – a my můžeme…

Nebojte se, nechci vám teď vnutit žádný produkt včetně pocitu, že ho nevyhnutelně potřebujete mít. Totiž to, co doopravdy potřebujeme, byť by to byla úplná maličkost, si hodně často ani nedopřejeme. Možná to čeká zapomenuté někde v koutku, zavaleno a přehlušeno rykem každodenních povinností a věcí, které údajně, podle názoru někoho, kdo nás pramálo zná, potřebovat a dělat máme… V těchto hektických předvánočních dnech, kdy se spousta starostí točí kolem toho, zda se to „stihne“ (doručit, uklidit, napéct, zabalit, nazdobit) „do Vánoc“, máme my, Střelci, narozeniny. Dva dny před Ježíškem je dokonce stíhají mít i Kozorozi. Střelci rádi míří na cíl a jsou rádi, když se trefí. Tak já jsem…

Dívali jste se už za dveře? Nejsou tam náhodou Vánoce? A už jste je pozvali dál? A jakou měly barvu? Kdysi dávno (a bylo to opravdu dávno dávno!), tuším ve třetí nebo čtvrté třídě, nám paní učitelka položila dotaz: Co vám, děti, nejvíc připomíná Vánoce? Když se mě zeptáte dneska, vysypu na vás celý seznam věcí, ale tehdy jsem usilovně hloubala a po dlouhé mentální námaze vydolovala asi něco jako vlašský ořech zabalený v alobalu, zvoneček nebo dárek. Nebo možná vánoční stromek nebo kapra – ale to mi určitě stihl někdo ze spolužáků vyfouknout. Co mě ovšem zaujalo natolik, že mi to zůstalo v paměti dodnes, byla odpověď spolužačky Radky,…

Lichožrouti byli hit, ať už je řeč o knize Pavla Šruta, nebo o stejnojmenném filmu. Malé a většinou neviditelné potvůrky, které se baví tím, že žerou ponožky a z párů vám udělají „licháče“. Lichožrouti obývají lidské domácnosti a my jich svého času museli mít doma celou tlupu. A ještě k tomu přemnoženou a věčně hladovou. Samozřejmě jsme si ze samé frustrace začali společně se svými známými dělat z lichých ponožek srandičky, sdíleli jsme to na Facebooku a notovali si a přizvukovali, jak ty ponožky určitě dáváme po dvou do pračky, ale vytahujeme je po jednom, jak se některé páry zkrátka nikdy nenajdou a tak. Ve skutečnosti mě to ale pěkně…

„… bych chtěla ten nehet od Naomi Campbell,“ prohlásila jsem onehdá. Kdo pamatuje přelom devadesátek a … dvacítek (?), pamatuje jistě také ikonický parfém, jenž se prodával pod jménem supermodelky Naomi. Prý byla náladová, jenže parfém, jehož flakon připomínal nugátově nalakovaný dámský nehet, voněl dle mého názoru jako lentilky a potřebovala jsem si na něj vydělat. Nutně!!! To bylo tenkrát, když jsme ještě kvůlivá nehtu či novým hodinkám, někdy i kvůli lítačce na MHD nebo obědům v menze, musely s kamarádkami nikoli do práce, ale na bridágu. Vzaly jsme to přes agenturu, která dohazovala supervýhodné džoby studentům, jen co jim skončily přednášky. Tenkrát jsme byly vyslány na tzv. odpolední směnu…

Být, či nebýt? To je, oč tu běží. No ano, produktivita je poslední dobou velké téma. Vnitřní rozkol však může nastat ve chvíli, kdy si začneme klást otázku, jak jí vlastně dosáhnout a v čem taková „produktivita“ vůbec, převedeno do praxe, spočívá. Nafouknout den? Zefektivnit každodenní, rutinní činnosti? Vydělat děsný balík a přehodit starosti na někoho jiného? Není tomu tak dlouho, co jsem ve virtuálním prostoru narazila na zmínku o úžasných lidech, jako je James Clear se svými Atomovými návyky (tu knihu přímo zbožňuji a v lecčem mi pomohla!) nebo Ryder Carroll s Metodou Bullet Journal. Samozřejmě už mám obojí přečtené a vyzkoušené a třikrát hurá, vážně to funguje. Jenže……

Barevně pruhovaný nafukovací míč, jehož červené, zelené a modré pruhy by se sbíhaly na pólech, kdyby byl zeměkoule. Vůně „modré“ Indulony, tehdy ještě v kovové tubě. Červeno-černo-žlutá deka s kostkami a pruhy a samozřejmě trávník. Koupaliště mého dětství. Z dnešního pohledu je to tak dávno, že to raději nepočítám, přestože by to šlo. Jak zpívají Chinaski: tenkrát tu bejval jinej stát… Připravte se na dávku nostalgie. Dneska Dívám se na tobogán a poslouchám, jak píská a pípá – to jak si na něm lidi načítají čipy. Asi. Odhaduju. Protože já naposledy sjela jeho šmolkově modrým korytem bratru před deseti lety. Dneska se nechávám nadnášet ve vířivce a sleduju, jak lidi…