Tohle nebude ten druh životopisných údajů, které najdete v oficiálních medailoncích nebo v curriculu vitae. Doufám, že se alespoň trochu pobavíte. Jdeme na to! Tak to bylo dvacet faktů o mně. Dnes je 18. ledna a v našem obýváku stále stojí vánoční stromeček. Přeji vám krásný den!

Jdete si tak po ulici, už se smráká, trochu prší a vy byste si nejraději zalezli někam do tepla. Jenže domů je daleko, a tak klopíte hlavu, zavrtáváte bradu do límce a dešťové kapky vám kropí vlasy. Přejdete křižovatku, a najednou stojí před vámi: obchůdek s tmavomodrými dveřmi s matnými skleněnými tabulkami. Nad dveřmi se skví zlatý nápis „Knihy“, který už zažil lepší časy, což mu jenom přidává na kráse – ba co víc, v téhle plískanici vám připadá přímo neodolatelný. Na dveřích není klika, ale stará mosazná koule; vezmete za ni, dveře vrznou a pustí vás dovnitř. Jako byste překročili magický práh. Vítá vás příjemné přítmí, prosycené teplým tmavožlutým…

Zdravím vás a doufám, že se vám daří skvěle! Máme tu nový rok, a s ním tradičně nastává čas velkých novoročních předsevzetí. Která si už nějakou dobu nedávám, a taky už ani nevím, kdy jsem s tímto obyčejem přestala, a vlastně na tom nesejde. Já si totiž stíhám dávat cíle průběžně celý rok a ruku na srdce, občas to dělám trochu jako úředník od stolu. Tak například si poručím: „Nebudeš pít kafe.“ A vnitřní hlásek se ptá: „A proč? A jak? A vůbec žádné kafe? A ani s kámoškou v kavárně?“ V tu chvíli ho umlčím, řeknu mu, ať dá pokoj, že si v kavárně prostě dám kotel zeleného čaje…

Tedy upřímně, on ten nadpis není až tak úsměvný, když to na chodníku neuřídíte. V první řadě vám tudíž přeji šťastný dojezd od domovních dveří v podstatě kamkoli, pokud tento článek čtete ve dnech, kdy byl napsán, neboli v čase, kdy Česko sevřela do svých čelistí zákeřná ledovka. Ježíšek si pomalu už vyhrnuje rukávy a pumpuje svaly na roznášení dárků a místy to vypadá, že asi pojede na bruslích. Já s bruslemi moc nekamarádím, ačkoli jeden bělostný pár ozubených kožených botek vlastním, a tak jsem vzala hodně doslova jednu radu pro autory knih: pište blog na své weby, aby bylo vidět, že „je někdo doma“. Dnes jsem si doma vskutku…

Vzpomínky člověka překvapí na těch nejméně očekávaných místech a mají přídech svátečna, i když někomu jinému by snad připadaly úplně obyčejné. A někdy stačí zahlédnout bělovlasou hlavu za oknem. Zdálo by se vám snad sváteční a výjimečné, že má někdo na zahradě slepice, králíky a starý okrouhlý altán? Přitom mně ten obraz vyvstal před očima tak jasně, jako by ho někdo vymaloval v pestrých barvách na plátno, a nesl s sebou vzpomínky na vzácná víkendová odpoledne. Žádný strach, nejsem divizna a nenačuhuju lidem do oken, ale přesto jsem nedávno při letmém pohledu na úplně cizí starší domek zahlédla za oknem čísi bílé vlasy… To zrovna padalo listí, venku nebylo úplně…

Pomalu ale jistě nám ubývá denního světla, a když už se dny krátí, řekla jsem si, že si trochu toho světýlka přidám. S ranní kávou, když se vám kouří nejen z hrnku, ale i od pusy, na pěkně studeném balkoně nebo terase vypadá světlo svíčky hnedle jinak. Sedím si pokojně, chumlám se do deky, koukám do kovové lucerničky, která v bílém i červeném provedení v jistou dobu zaplavila české domácnosti i internet, zírám do plamínku svíčky a vzpomínám na babičku. Před pár dny byly konec konců dušičky. Obloukem teď přejdu fakt, že i já jsem ve hřbitovní bráně potkala strážníky Městské policie, neboť svátek našich drahých zesnulých láká nejen pozůstalé,…

Nedávná návštěva Brna po sobě zanechala hlubokou stopu. Zčásti dílem náhody se stalo, že jsem během jediného dne potkala trojí způsob, jakým se lidé odebírali na věčnost… Cítím povinnost složit všem třem poklonu a vyjádřit obdiv nad lidským počínáním. Kapucínskou kryptu najdete v Brně kousíček od Hlavního nádraží, stačí chvilku šlapat ulicí do kopce. Do objektu se vchází úzkou uličkou, chcete-li chodbou, a náš dojem byl při příchodu umocněn šedou vránou, krákající na nedaleké střeše. Bylo to tak příznačné, že nás v první chvíli napadlo, zda tam vraní krákání někdo nepouští z reproduktoru pro dokreslení atmosféry. Vrána, tato společnice zemřelých, byla pravá. Stala se tak nezvaným průvodcem do poměrně stísněných…

„Šla jsem do pokoje pro svoje zrcátko. Je starodávné a vykládané perletí a já na ně teď nakreslila trojúhelník. Stačí při tom intenzivně pomyslet na Fínu, a bude-li se mnou chtít mluvit, objeví se.“ Čarodějky malostranské, s. 72 Když nemáš čarodějnické zrcátko, musíš použít mobil. Nebo email. Co je čarodějnické zrcátko? Alternativa mobilu, ke které nepotřebuješ nabíječku, nemusíš řešit tarify ani operátora, obejdeš se i bez dobíjení kreditu a placení paušálu. Navíc funguje vždy zaručeně jako videohovor. O čem je řeč? Samozřejmě o komunikačním prostředku Čarodějek malostranských. Ráda bych se na chvíli vrátila do dob, kdy jsem ještě o čarodějnickém zrcátku neměla ani potuchy, a co víc, neměla jsem ani…

Ve čtvrtek 13. října 2022 se uvidíme v Brně Štýřicích, v Mahenově knihovně ve Vojtově ulici. Budeme si povídat o kouzelných dobrodružstvích Čarodějek Malostranských. Těším se! Pro oficiální odkaz na akci klikni sem

Věřím, že tohohle džentlmena vám nemusím dlouze představovat. Taky pamatujete okamžiky, kdy se vám zákon schválnosti srdečně chechtal a plácal se přitom do kolen? Funguje obousměrně, tedy pozitivně i negativně, alespoň u mě to tak platí. Nejčerstvější příklad mám rovnou z dnešního rána, kdy jsem při družném hovoru se svou známou opravdu teatrálně zakopla na zcela rovném chodníku, že jsem div neudělala holubičku. V tom by snad tak velký naschvál nebyl, kdybych se ovšem nepřerazila přesně o ten palec, na kterém mi letos po svatém Valentýnu slezl nehet. Já vím, nic moc romantického, ale trhala jsem tehdy rekord při virtuálním Valentýnském pochodu, kdy jsem zcela nevirtuálně trhla 14 kilometrů takovou…