Petra Kubašková

Březen jsem zahájila besedou na Základní škole Ročov. Hned ráno mě vítala jasně modrá obloha a sluníčko, a v podobném duchu se neslo i naše povídání. Nejdřív pár slov o Ročově, protože tato obec si to nepochybně zaslouží. Zdejší dějiny se píší od 14. století, kdy zde v údolí stávala tvrz v místě, kde je dnes Dolní Ročov. V tomtéž století se odehrála ještě řada jiných významných věcí: Albrecht z Kolovrat dostal od Karla IV. povolení vystavět na kopci městečko, a to dnes známe jako Horní Ročov. V Dolním Ročově vznikl klášter augustiniánů. V jeho kostele najdete tzv. Področovskou Madonu s Ježíškem, která je vysoká 1,25 metru, shlíží k vám…

Už to vypadalo, že se zima vzdává. Teploty nám vyšplhaly pěkně vysoko a jaromilci, mezi které částečně patřím i já (nepřehlédněte to slovo „částečně“!), si začali pomalu mnout ruce a dávat sbohem péřovým bundám. Jenže najednou je zima zase tu a ohlašuje famózní návrat. A já se raduju – tak trochu ze zištných důvodů. Na vysvětlenou: zatímco jedna moje polovina by už nejraději naházela zimní bundy a čepice do pračky a vytáhla lehký jarní kabát, ta druhá, v uplynulých dnech zastrčená někde v koutě, se začala hlasitě ozývat, a z přiložené fotky pochopíte proč. No jistě, může za to obsah téhle krabice – a nejen on. Konkrétně tato krabice však…

A tak minul Valentýn a máme před sebou ještě dva týdny měsíce února, který, když chce, umí být pěkně rozvláčný a taky nerozhodný. Někdy vás zasype sněhem, jindy dá nesmělou naději na teplý jarní den, většinou ale přešlapuje mezi dvěma ročními obdobími a často se zasekne někde uprostřed. Bývaly časy, kdy jsem únor přímo nesnášela. Zima se nesnesitelně natahovala, jaro v nedohlednu. Stromy holé, obloha často šedivě bezútěšná a při odklízení sněhu jsem si opakovala: „Únor bílý, pole sílí,“ abych si pozvedla pracovní morálku; myslela jsem usilovně na to, že moje dřina s lopatou bude za pár měsíců vykoupena radostí zemědělců. Chodila jsem po světě a rozhlašovala, jak nenávidím únor,…

Taky vám čas někdy uteče jako voda? Pohledem zpět se klidně i jednatřicet dní přežene jako mávnutím kouzelného proutku. Tedy zdánlivě. „To tak hrozně uteklo,“ slýchám často, no ano, i z vlastních úst. Zhruba před půl rokem jsem si umanula, že prohlédnu do systému Bullet Journal, neboli specifického způsobu psaní deníku. Právě před pár dny, na začátku nového měsíce, jsem se div nezhrozila, že nadepisuji „únor“, když mi připadá, že leden snad ani nebyl. Že zdání klame, jsem zjistila okamžitě, když jsem nalistovala o několik stránek zpátky. Samozřejmě jsem nedokončila úplně vše, co jsem si naplánovala, ale i zběžné prolétnutí deníku očima mě poněkud uklidnilo, že ta nezřetelná šmouha, která…

Jak být co nejvíc produktivní? Dělejte to a to po dobu 21 dní, vyfoťte to a postujte pokud možno tady a tamhle, přidejte se do skupiny… Neboť doba jednadvaceti dnů je nezbytná pro utvoření návyku. A co po mně, milí tvůrci aplikací, vlastně doopravdy chcete? Myslíte to se mnou dobře, abych si utvořila zdravý návyk, nebo u mě chcete vytvořit závislost? (Mrkací smajlík… házím tu otázku do éteru s vědomím, že mi tvůrci aplikací stejně neodpoví popravdě.) A taky se teď hodlám pěkně s chutí vykašlat na všechny aplikace, které mám používat denně po dobu nevím kolika dní, a jdu si vzpomenout, kdy jsem se naposledy doopravdy, hutně, krutopřísně a…

„Mně se to prostě nelíbilo.“ „To je nejkrásnější knížka, jakou jsem kdy četl/a!“ „To je tak hrozná blbost. Vůbec mě to nebavilo.“ „Jako dítě jsem to nepochopil/a, ale v dospělosti už ano.“ To byl stručný souhrn názorů, které jsem slyšela a stále slýchám na příběh, který napsal jeden pilot, co posledního července roku 1944 vzlétl z Korsiky a už se nikdy nevrátil. Trosky jeho letounu byly nalezeny ve Středozemním moři poblíž Marseille až v roce 2000. Rok před osudným letem však stihl vydat svou nejznámější knihu jménem Malý princ. Od začátku jsem ji viděla v dětském oddělení naší knihovny, ale jako dítě jsem po ní nikdy nesáhla. Jako by mě…

Tohle nebude ten druh životopisných údajů, které najdete v oficiálních medailoncích nebo v curriculu vitae. Doufám, že se alespoň trochu pobavíte. Jdeme na to! Tak to bylo dvacet faktů o mně. Dnes je 18. ledna a v našem obýváku stále stojí vánoční stromeček. Přeji vám krásný den!

Jdete si tak po ulici, už se smráká, trochu prší a vy byste si nejraději zalezli někam do tepla. Jenže domů je daleko, a tak klopíte hlavu, zavrtáváte bradu do límce a dešťové kapky vám kropí vlasy. Přejdete křižovatku, a najednou stojí před vámi: obchůdek s tmavomodrými dveřmi s matnými skleněnými tabulkami. Nad dveřmi se skví zlatý nápis „Knihy“, který už zažil lepší časy, což mu jenom přidává na kráse – ba co víc, v téhle plískanici vám připadá přímo neodolatelný. Na dveřích není klika, ale stará mosazná koule; vezmete za ni, dveře vrznou a pustí vás dovnitř. Jako byste překročili magický práh. Vítá vás příjemné přítmí, prosycené teplým tmavožlutým…

Zdravím vás a doufám, že se vám daří skvěle! Máme tu nový rok, a s ním tradičně nastává čas velkých novoročních předsevzetí. Která si už nějakou dobu nedávám, a taky už ani nevím, kdy jsem s tímto obyčejem přestala, a vlastně na tom nesejde. Já si totiž stíhám dávat cíle průběžně celý rok a ruku na srdce, občas to dělám trochu jako úředník od stolu. Tak například si poručím: „Nebudeš pít kafe.“ A vnitřní hlásek se ptá: „A proč? A jak? A vůbec žádné kafe? A ani s kámoškou v kavárně?“ V tu chvíli ho umlčím, řeknu mu, ať dá pokoj, že si v kavárně prostě dám kotel zeleného čaje…