-
Čarovná místa: Vodní hrad Budyně
„Pane lev, děkuji vám za tak vřelé uvítání, ale ráčil byste mi prosím prozradit, kam jsem to vlastně zavítala?“ Lev se zachechtal a naježil hřívu. „Přece na slovutný vodní hrad Budyně!“ Budyně? Proč zrovna sem? … ať jsem se rozhlížela sebelíp, žádnou vodu jsem nikde neviděla. Čarodějka a zlatý elixír, s. 129 Kousek od zámku Libochovice nebo kousek od Roudnice nad Labem, vyberte si, tam někde leží město Budyně a v něm stojí vodní hrad. V jeho vodních příkopech dnes najdete už jen trávu. Krokodýl, který zde kdysi plaval, už visí vycpaný (a trochu ohořelý) uvnitř hradu, možná bychom mohli říci i zámku. Bublání z alchymistické laboratoře dávno utichlo, ale…
-
Čtení ve vlaku 2023
Vlaky znamenají nostalgii. Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu, ale z okénka jedoucího vlaku to také není špatné. Když se před vámi otevře panorama Vyšehradu nad řekou Vltavou nebo když se kolem rozprostřou lesy, ze kterých tu a tam ční pískovcové skály, a kolem se míhají domky jako z leporela… Jako by krajina sama vyprávěla příběh. Ovšem Festival autorského čtení tento zážitek posouvá na novou úroveň, protože vám čtou na mikrofon přímo samotní autoři – stačí nasednout do správného vagónu. Letošní ročník byl jubilejní, desátý, a já jsem si tentokrát rozdělila milou čtecí povinnost s mladou studující autorkou Emilií Živčákovou, která je obdivovatelkou umění, tance…
Mohlo by se vám také líbit
Je to holka čarodějnická…
Já a káva. Presso. Turek. Prostě kafe
Vůně spadaného listí
-
Kazivýlet, těší mě!
Kdo je kazivýlet? Můžete to být dost dobře vy, já, člen vaší rodiny, člen výpravy… Účastník zájezdu nebo sám průvodce. Někdy si to prostě nesedne, a o tom to je! Netvrdím, že se v dané chvíli jedná o nějaké extra příjemné chvíle, pohledem zpět se však hrany zážitku trochu obrousí a celá událost získá mírně groteskní rysy, takže se z toho ve finále vyklube vlastně docela úsměvná situace, kterou nakonec možná dáváme k dobru někde při přátelském posezení. Ať už jsme v roli kazivýleta sami, nebo jsme museli poslouchat jeho frfňání, určitě to známe. Tak třeba… To jsem takhle jednou potřebovala takzvaně „zabít čas“, a volba padla na Staroměstskou radnici.…
-
Čarovná místa: domovní znamení – tajemné i zábavné duše domů
Zvířata, rostliny i plody, nebeská tělesa, osoby, předměty i kuriozity, které se nedochovaly, například osel v kolébce nebo chleba s máslem. Přesně takto označovali obyvatelé středověkých domů své štíty, prostory nad dveřmi a fasády a činili tak zhruba od konce 14. století. Proč vlastně? Spolu se vznikem měst pochopitelně vyrůstaly i domy a bylo potřeba je nějak specifikovat a odlišit, chtěl-li k nim někdo trefit. Právě tento účel zastávala domovní znamení. Bylo jednodušší umístit si nad dveře malovaný dřevěný štít, nechat si pomalovat omítku či zhotovit kamenný reliéf nebo sošku. Jinak se totiž totožnost domů musela vyjadřovat popisem přibližně v tomto stylu: v úzké uličce vedoucí odněkud někam, za domem…
Mohlo by se vám také líbit
Tmavomodrá čarodějka: Eleonora
Beseda ve Veltěžích
S naším návodem bude instalace hračka aneb v pravěku bylo dobře
-
Zpátky v čase za pruhovaným míčem
Barevně pruhovaný nafukovací míč, jehož červené, zelené a modré pruhy by se sbíhaly na pólech, kdyby byl zeměkoule. Vůně „modré“ Indulony, tehdy ještě v kovové tubě. Červeno-černo-žlutá deka s kostkami a pruhy a samozřejmě trávník. Koupaliště mého dětství. Z dnešního pohledu je to tak dávno, že to raději nepočítám, přestože by to šlo. Jak zpívají Chinaski: tenkrát tu bejval jinej stát… Připravte se na dávku nostalgie. Dneska Dívám se na tobogán a poslouchám, jak píská a pípá – to jak si na něm lidi načítají čipy. Asi. Odhaduju. Protože já naposledy sjela jeho šmolkově modrým korytem bratru před deseti lety. Dneska se nechávám nadnášet ve vířivce a sleduju, jak lidi…
Mohlo by se vám také líbit
Listopadový blog
Kudy vede cesta Stříbrné čarodějky
Novoroční předsevzetí – všechno, nebo nic… anebo něco mezi
-
Recenze Ocelových křídel motýla
„Samota se stává tématem, které je blízké stále většímu množství lidí, to je jeden z důvodů, proč má svůj obraz i v literatuře. Nejde o snahu získat si čtenáře, kteří s tématem rezonují, ale o vyjádření vlastních zkušeností či pocitů. Ocelová křídla motýla Petry Kubaškové jsou jednou z takových knih.„ Jiří Lojín, web vaseliteratura.cz Na webu vaseliteratura.cz si můžete přečíst o „samotě uprostřed davu“ (viz odkaz na článek https://www.vaseliteratura.cz/pro-dospele/8041-samota-uprostred-davu Úryvek z recenze: „Osamělost není pouze fyzický stav, sám se může člověk cítit i uprostřed davu, ba naopak – právě množství lidí vnitřní pocit izolace zesiluje. Moderní společnost však má svá pravidla, je potřeba v ní přežít, uplatnit se. Proto se i hrdinové…
Mohlo by se vám také líbit
Recenze Čarodějek malostranských
RECENZE: Čarodějka a zlatý elixír
Recenze: Tajemství Stříbrné čarodějky
-
Čarovná místa: Nerudova ulice
Nahoru k Hradu se namáhavě vleče do strmého kopce, dolů spěchá horem pádem směrem k Malostranskému náměstí. Je plná znamení, vysokých starobylých domů, krámků a často i lidí a nese jméno významného literáta, který věnoval Malé Straně celou knihu povídek. Je to „Nerudovka“, která se mnohem déle jmenovala úplně jinak, a já si vás tímto dovolím pozvat na první procházku po čarovných místech, která můžete navštívit samozřejmě i fyzicky, což je úplně nejlepší, ale kdybyste náhodou zatoužili sáhnout pro ně jenom na poličku a zažít přitom čarodějné dobrodružství, najdete je v trilogii Čarodějky malostranské. A teď už se směle vrhněme do kopce. Nebo naopak s kopce. Ulice mnoha jmen Nerudova…
-
Čarodějky ďáblické. A pes
Šest malých čarodějů, dvě kempodějky, jeden pes, jedna autorka – kolik to dohromady dělá? No přece jednu dnešní besedu! Čarodějky malostranské zase jednou změnily působiště a z Nerudovky se – jak jinak než transcendentním kouzlem – přenesly až na samý okraj hlavního města, a sice do Ďáblic. Kdo Čarodějky četl, ten se možná zeptá, jestli se tam někde nepotloukal čert Lorenzo, ale ne. Jediný čertík, který dnes v ďáblickém centru Vlna byl, šil s fenkou Jinx, když zahlédla míček. A co jsme mezitím dělali my, lidé? Tak například dvě báječné studentky Terezu a Lucii, které se dětem v knižním kempu starají o zábavu, jsme na chvíli proměnili v členky Malostranského…
-
Já a káva. Presso. Turek. Prostě kafe
Sytá, hřejivá a plná vůně linoucí se z šálku dobré kávy, podávaného s trochou vody, protože na poušti byla voda dražší než káva. Nebo možná proto, že káva sama o sobě dehydruje, a tak je nutné doplnit vodu. Nebo si dosaďte jakoukoli další teorii podle vašeho gusta. Každopádně dnes mám chvíle s kávou spojené s relaxem a poslední dobou taky se čtením. Ne vždy tomu ale bylo takhle. Totiž… ještě ve dvaceti (tedy v mých dvaceti) byste do mě to kafe nedostali, a ne a ne. Poprvé jsem temného moku usrkla přibližně ve třinácti letech, z tehdy typické skleničky, co snesla horkou vodu a byla zasazená ve vyšším plastovém dně…
-
Náhoda? Nemyslím si. Byly to cookies!
Kolikrát jsem si říkala, jestli to není znamení, ruka vyšší moci nebo tak – a byly to zase sušenky. Koláčky? Taky se vám nakřupávají do systému? Mně často koláčky nabízejí knížky, které jsem už koupila nebo které jsem hledala, abych si je potom půjčila v knihovně (ale klidně mi je ukazujte třeba do příštích Vánoc, konec konců ty obálky jsou docela koukavé… cha). Ale dnes, když jsem si na internetu brousila čtenářský chrup na knihu od autorky Emily Henryové s úplně příznačným jménem „Knihomolové“, vychrlil na mě instagramový feed hned několik příspěvků obsahujících tuto knihu. Cožpak o to, poprvé jsem si řekla: „Helemese, já ji hledám, a on ji tady…
