Petra Kubašková

Barevně pruhovaný nafukovací míč, jehož červené, zelené a modré pruhy by se sbíhaly na pólech, kdyby byl zeměkoule. Vůně „modré“ Indulony, tehdy ještě v kovové tubě. Červeno-černo-žlutá deka s kostkami a pruhy a samozřejmě trávník. Koupaliště mého dětství. Z dnešního pohledu je to tak dávno, že to raději nepočítám, přestože by to šlo. Jak zpívají Chinaski: tenkrát tu bejval jinej stát… Připravte se na dávku nostalgie. Dneska Dívám se na tobogán a poslouchám, jak píská a pípá – to jak si na něm lidi načítají čipy. Asi. Odhaduju. Protože já naposledy sjela jeho šmolkově modrým korytem bratru před deseti lety. Dneska se nechávám nadnášet ve vířivce a sleduju, jak lidi…

Šest malých čarodějů, dvě kempodějky, jeden pes, jedna autorka – kolik to dohromady dělá? No přece jednu dnešní besedu! Čarodějky malostranské zase jednou změnily působiště a z Nerudovky se – jak jinak než transcendentním kouzlem – přenesly až na samý okraj hlavního města, a sice do Ďáblic. Kdo Čarodějky četl, ten se možná zeptá, jestli se tam někde nepotloukal čert Lorenzo, ale ne. Jediný čertík, který dnes v ďáblickém centru Vlna byl, šil s fenkou Jinx, když zahlédla míček. A co jsme mezitím dělali my, lidé? Tak například dvě báječné studentky Terezu a Lucii, které se dětem v knižním kempu starají o zábavu, jsme na chvíli proměnili v členky Malostranského…

Sytá, hřejivá a plná vůně linoucí se z šálku dobré kávy, podávaného s trochou vody, protože na poušti byla voda dražší než káva. Nebo možná proto, že káva sama o sobě dehydruje, a tak je nutné doplnit vodu. Nebo si dosaďte jakoukoli další teorii podle vašeho gusta. Každopádně dnes mám chvíle s kávou spojené s relaxem a poslední dobou taky se čtením. Ne vždy tomu ale bylo takhle. Totiž… ještě ve dvaceti (tedy v mých dvaceti) byste do mě to kafe nedostali, a ne a ne. Poprvé jsem temného moku usrkla přibližně ve třinácti letech, z tehdy typické skleničky, co snesla horkou vodu a byla zasazená ve vyšším plastovém dně…

Kolikrát jsem si říkala, jestli to není znamení, ruka vyšší moci nebo tak – a byly to zase sušenky. Koláčky? Taky se vám nakřupávají do systému? Mně často koláčky nabízejí knížky, které jsem už koupila nebo které jsem hledala, abych si je potom půjčila v knihovně (ale klidně mi je ukazujte třeba do příštích Vánoc, konec konců ty obálky jsou docela koukavé… cha). Ale dnes, když jsem si na internetu brousila čtenářský chrup na knihu od autorky Emily Henryové s úplně příznačným jménem „Knihomolové“, vychrlil na mě instagramový feed hned několik příspěvků obsahujících tuto knihu. Cožpak o to, poprvé jsem si řekla: „Helemese, já ji hledám, a on ji tady…

„Když na smrt unaven na lože večer klesnu a údy ztýrané zlou cestou složím spát, potom se vydávám zas na novou pouť ve snu – zatím co tělo spí, duch začne pracovat.“ William Shakespeare, Sonet 27, překlad Jan Vladislav Nemusí to být pokaždé namáhavá pouť, co nás ve snu potká. Někdy se nám dostane i překvapivých darů… Malé ujištění na úvod: nikoho s pletacím ateliérem osobně neznám, natož v našem městě a v jednom konkrétním domě v historickém jádru. Podobně ztřeštěné sny však u mě nejsou žádnou výjimkou a občas se odehrávají v jedné části města, stačí projít touto bránou. Dlužno dodat, že ve snech zvládám leccos. Už jsem uměla…

(Upozornění, než začnete číst. V tomto článku vystupují kromě Čechů také Moravané či Slezané. A všichni se nakonec nějak domluvíme.) Víte, co je cmunda? Tu by vám udělala moje babička. Moje mamka vám už ale určitě usmaží bramborák. Spolužačka ze západních Čech se mohla umlátit smíchy, že my na severozápadě jíme rohlik a knedlik a před barákem máme chodnik a nejlíp je nám zásadně v létě vo prázdniny a ve škole vo přestávku. Když jsem dělala korekturu jednoho překladu, musela jsem se u kolegyně ujistit, jestli tou „vaječinou“ doopravdy myslí míchaná vajíčka a zda ta „roztopená“ čokoláda je vážně rozteklá. Že v té knize parkovali „naproti banky“, to bude určitě…