Petra Kubašková

„Je to maso kůžatý?“ ptávala se mě kdysi kamarádka. Jelikož většinou kůžatý bylo (přeloženo do češtiny: byly v něm flaksy, přesněji řečeno šlachy a blány), obvykle jsem z toho vytěžila dvojitou porci masa. A také dvojnásobnou dávku šlach a blan. Vydejte se se mnou na báječnou cestu zpět do akusticky náročného prostoru (tím chci říct, že tam je řev) plného stolků, židlí a plastových táců! A vezmeme to zgruntu, takže až do dob, kdy malé papírové lístečky secvaknuté kancelářskou sponkou fungovaly jako propustka do kulinářského ráje (nebo pekla) našeho dětství. Už se usmívate? Tak věřím, že vás úsměv nepřejde, nebo taky jo. Když před někým vyslovíte to zaklínadlo „školní jidelna“,…

Ano, tak trochu jsem si pohrála se vzorcem pana Einsteina, který patří k nejslavnějším rovnicím všech dob. Nechci ale vypočítávat energii tím, že budu násobit hmotnost těles rychlostí světla umocněnou na druhou. Chci se tu dnes zastavit s krátkou glosou o relativním vnímání času, protože, jak praví Ryder Carroll ve své knize, čím jsme starší, tím méně jsme citliví na plynutí času. (R. Carroll, Metoda Bullet Journal, s. 175). A co vy, jak to vidíte? Letí to, letí, co? Čím dál rychleji. Čímpak to asi je? Taky jste se těšili na Štědrý den? Tenkrát, když ještě ta zářící očka, hltající vánoční stromeček, patřila vám a když jste to byli vy,…

Začínám citátem Alexandera Solženicyna, ale hodně důležitá je ta část, která následuje po slově „pokud“: Možná jste už jako děti něco pokazili a důsledkem bylo, že vás k tomu pak dlouho nepustili. Možná se tato situace opakovala i v dospělosti. Taková zkušenost může nabourat naši sebedůvěru natolik, že příště se strachem vycouváme ze všeho, co se nám nepovedlo, co jsme hned napoprvé nezvládli na sto procent a v čem jsme selhali. Přitom ale… „Neúspěch bychom tedy neměli vnímat jako konec, ale spíš jako nedílnou součást tvůrčího procesu, nevyhnutelného předchůdce úspěchu.“ Tak praví Ryder Carroll, autor knihy Metoda Bullet Journal. A také autor samotné metody bullet journal. Ve své knize vzpomíná…

Když je vedro, že by vám to vysklilo okna a roztavilo sluneční brejle, můžete se uchýlit do stínu jejích stromů… Královská obora neboli Stromovka je tu už – věřte nebo ne – několik set let a je spojena se jmény králů – mimo jiné Jana Lucemburského, Vladislava Jagellonského nebo třeba Rudolfa II., za jehož vlády zde byla vyhloubena slavná Rudolfova štola. A jestli Stromovku znáte jak svý boty, máte ji prochozenou křížem krážem, váš pes tam má zmapované trasy a minule si tam nechal oblíbený aportovací klacek a vy jste tam strávili dětství, pubertu i dospělost a jednoho dne tam strávíte i svoje stáří, pak tenhle článek nejspíš zavřete křížkem…

Nejdřív to tiše zavrní, jak se kotouč začne otáčet, potom to krátce zabzučí, jak se rameno s přenoskou nahne nad desku, potom to trochu kopne a praskne, když jehla dosedne na lesklý černý povrch s letokruhy… Co je to? Náš první gramofon byl dřevěný, no vážně! Jak byl starý, to vám neřeknu, vím jen tolik, že mě věkově předčil a do domácnosti ho předtím, než jsem se narodila, přinesl táta coby mužskou součást tehdejší výbavy. Mně už jako hodně malému dítěti byl gramofon opravdu dobrým společníkem a první pohádkou, kterou si pamatuju, byly příběhy loupežníka Rumcajse. Taky jsem na melodie linoucí se z černého otáčejícího se disku ráda tancovala, což…

Za mostem v úzké uliciJe krámek z dálky vonícíMeduňkou, rdesnem, skořicíAle hlavně – ach jo … Michal Horáček, Levandulová Několika verši z nesmrtelné písně Hany Hegerové a Petra Hapky začínám článek věnovaný jedné snad z nejpopulárnějších rostlin: levanduli. Její historie je dlouhá, pro výrobu parfémů a k balzamování ji používali už staří Egypťané. Když byla počátkem dvacátého století otevřena hrobka faraona Tutanchamona, v přiložených nádobách se našlo cosi, co připomínalo levanduli… Byla prý však jakožto kosmetická přísada vyhrazena pouze vysoce postaveným Egypťanům. Své využití našla i v antice, například římští vojáci znali její antiseptické účinky a brali si ji s sebou do boje k ošetření ran. Stejně tak už byly…