Petra Kubašková

Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme, přátelé… Tuhle píseň mám spojenou s dětstvím, televizními estrádami a melodiemi linoucími se z malého starého rádia potaženého hnědou kůží. V místě reproduktoru mělo dírky. Tenkrát jsem nesměla ujídat vanilkové rohlíčky, které mi chutnaly ze všeho nejvíc, a obdivovala jsem vosí hnízda, která taťka vyklepával ze žlutých plastových formiček, jež jsem zdědila a nyní je z nich vyklepávám já. A ujídám si vanilkové rohlíčky, jak se mi zachce! Ale i moji rodiče už dávno neskládají cukroví do jedenácti papírových krabic a vesele ujídají i před svátky. Vánočku nám kdysi pekla většinou babička, přesněji řečeno jich napekla několik a navrch v různých velikostech a my jsme potom…

Nejen děti na to čekají: rozsvěcení „obecního“ stromu na náměstí! Nebo někde, kde je vidět. Tak například u nás ve městě má hlavní vánoční strom své tradiční místo před Městskou knihovnou a před ním stává betlém, kde se každý rok fotíme. Máme ještě jeden takový rituál – na stromu bývají velké koule, ve kterých vidíte svůj odraz, když se před ně postavíte, a to je taky perfektní foto. Ovšem… Slavnostní rozsvěcení jsme si letos nechali ujít, a přesto jsme si byli jistí, že tam nebudeme chybět. Zástupy lidí proudící k náměstí v neděli odpoledne nás v tom jen utvrdily. Proto název dnešního článku. Letos jsem totiž zvolila jinou taktiku. Kolem…

„A jakej mám udělat?“ ptá se moje mamka. „Ten, co děláš vždycky,“ říkáme my, i když je to docela jasné. Občas jsme experimentovali, babička-mamka zkusila vyměnit těsto, krémy, polevu… A nakonec vždycky zjistíme, že ten „její“ dort je jenom jeden – právě proto, že je její. To děsné tajemství totiž v sobě skrývá mnoho let zkušeností a jednu neodmyslitelnou tajnou esenci (protože to není ingrediencemi!), pro kterou seriózní věda nemá jméno. A tak ani já pro ni nemám jméno. Je to to něco, co způsobí, že mi mamka může stokrát svěřit svůj recept na dort, jenže dort ode mě nebude zkrátka nikdy chutnat jako dort od ní. Moje polívka nebude…

„Já tak obdivuju ty vaše vlasy,“ říkala jsem kdysi jedné slečně. A ona se zatvářila mírně nešťastně a řekla: „To už mi říkala jedna učitelka. Ptala se mě, jestli mám trvalou, nebo jestli mi takhle kudrnatý rostou samy. Tak jsem jí odpověděla pravdu, že je mám takhle kudrnatý od přírody. Bohužel… A já se je snažím narovnat, ale jak je venku vlhko, je to marný.“ V té chvíli jsem si pomyslela, že kdybych měla takové krásné kudrliny, hýčkala bych si je a nosila je s pýchou. Ale opravdu by to tak bylo? Nebo bych je taky každý den tak trochu nenáviděla a snažila se udělat z nich rovný závoj? V…

Listopad se přehoupl přes svou polovičku, a přestože nás – tedy v našem kraji – svatý Martin i s bílým koněm objeli velkým obloukem, alespoň mrazík rozbalil svá kouzla a čáry. Při ranních procházkách nás vítaly sedmikrásky s cukrovou polevou a postříbřená stébla trávy. A samozřejmě přichází čas, kdy po ránu škrábeme z oken automobilů ledovu krustu a mráz občas pomaluje střechu ledovými květy. I když člověk ráno pospíchá, nedá mi to, abych se aspoň na chvíli nepozastavila nad pravidelností, kterou dokáže příroda vykouzlit i bez kružítka a pravítka. A jak přituhlo a dny jsou kratší a kratší, mám víc času (a taky nálady) na čtení a samozřejmě taky psaní.…

Zítra máme svatého Martina, a jestli se letos rozhodne přijet na bílém koni, tak k nám si možná bude razit cestu mlhou. Včerejší i dnešní pohled z okna tomu alespoň napovídal. Sobotní i nedělní ráno tonulo v mlhách a já si vzala svůj oblíbený nostalgický hrnek, který je starší než já (protože co pamatuji maminčinu vitrínu v obýváku, tak tyhle hrnky tam vždycky byly), do něj jsem si uvařila pěkně horké černé kafe a chvíli hleděla na holé větve lípy. Docela mě to přeneslo zpátky k různě zpracovaným verzím příběhu typu Kráska a zvíře, případně Panna a netvor (možná jste také četli Dvůr trnů a růží od Sarah J. Maas,…

Jedna čárka umí divy a důkazem budiž slavná věta: „Jezte, děti!“ Vybízíme tak děti, aby hezky papaly. Stačí však vynechat čárku za slovesem a rázem máme větu s dočista jiným poselstvím: „Jezte děti!“ K požírání lidských mláďat odmítám kohokoli nabádat, takže přejděme k tématu z nadpisu. Věta: „Ale, houby!!“ se pro mě častěji mění ve větu: „Ale houby.“ I přesto, že na úvodní černobílé retro fotce jsem já. Kdysi jsme jezdívali vlakem za babičkou a cestou jsme sledovali, jak z lesů v labském kaňonu stoupaly obláčky páry… „To porostou houby!“ říkávali jsme vždycky. Často jsme na ně následně i vyrazili. Patříte do klanu houbařů? Máte svá osvědčená lesní houbová naleziště,…

„Je to maso kůžatý?“ ptávala se mě kdysi kamarádka. Jelikož většinou kůžatý bylo (přeloženo do češtiny: byly v něm flaksy, přesněji řečeno šlachy a blány), obvykle jsem z toho vytěžila dvojitou porci masa. A také dvojnásobnou dávku šlach a blan. Vydejte se se mnou na báječnou cestu zpět do akusticky náročného prostoru (tím chci říct, že tam je řev) plného stolků, židlí a plastových táců! A vezmeme to zgruntu, takže až do dob, kdy malé papírové lístečky secvaknuté kancelářskou sponkou fungovaly jako propustka do kulinářského ráje (nebo pekla) našeho dětství. Už se usmívate? Tak věřím, že vás úsměv nepřejde, nebo taky jo. Když před někým vyslovíte to zaklínadlo „školní jidelna“,…